Kdykoliv dnes sleduji jakékoliv zprávy, už předem vím, co mě tam čeká. Že si tam bude někdo stěžovat na poměry, které u nás panují. A to na ty ekonomické a finanční. Spokojenci jako by se v našich řadách snad ani nevyskytovali a my jako bychom do jednoho umírali hlady. Což neodpovídá realitě, ale vyznívá to tak. A byť sklidím jistě vlnu kritiky, nejsem zastáncem názoru, že jsou našinci v zoufalé situaci, že nás vládnoucí politici uvrhují do bídy a nechávají nás trpět, protože se nemůžeme jakožto malí a slabí bránit.
Stát tu totiž podle mne je proto, aby spravoval naše společné záležitosti. A pokud už se má o někoho starat, pak by to měl být případ jenom těch, kdo jsou natolik handicapovaní, že se o sebe zkrátka sami postarat nedokážou, ani kdyby se snažili sebevíc. Zatímco osudy jednotlivců by měly být výhradně záležitostí dotyčných samotných. Je tady spousta těch, kdo si stěžují na to, že si málo vydělávají. A je někdy zřejmé, že tomu tak je. Ale s tím nemá ekonomika tohoto státu moc společného. Když lidé přijali svoji práci, mají akceptovat i to, za co ji odvádějí. A jestli jim to nevyhovuje?
Pak by měli nevýhodné nabídky práce ignorovat. Což by donutilo zaměstnavatele mzdy zvýšit. Případně pracovní místa zrušit, když by nemohli lidi adekvátně zaplatit. A když někdo práci vezme, ač se v ní neuživí, je to jeho volba. A nemůže očekávat, že mu to stát dorovná. Nebo by to neměl očekávat. Ale jsme bohužel svědky spíše opačných názorů, kdy lidé předpokládají, že jim bude stát přidávat ze společné kasy, ač mu do toho nic není.A pro politiky je výhodné přispívat nespokojeným křiklounům. Protože to znamená lepší volební preference. A tím šanci na místa tam nahoře, kde se hodně vydělává a kde si politici často zvyšují platy podle svých představ. A že je to všechno na dluh? To nikoho nezajímá. Dokud nebude pozdě.