Olung

Kdykoliv dnes sleduji jakékoliv zprávy, už předem vím, co mě tam čeká. Že si tam bude někdo stěžovat na poměry, které u nás panují. A to na ty ekonomické a finanční. Spokojenci jako by se v našich řadách snad ani nevyskytovali a my jako bychom do jednoho umírali hlady. Což neodpovídá realitě, ale vyznívá to tak. A byť sklidím jistě vlnu kritiky, nejsem zastáncem názoru, že jsou našinci v zoufalé situaci, že nás vládnoucí politici uvrhují do bídy a nechávají nás trpět, protože se nemůžeme jakožto malí a slabí bránit.

Stát tu totiž podle mne je proto, aby spravoval naše společné záležitosti. A pokud už se má o někoho starat, pak by to měl být případ jenom těch, kdo jsou natolik handicapovaní, že se o sebe zkrátka sami postarat nedokážou, ani kdyby se snažili sebevíc. Zatímco osudy jednotlivců by měly být výhradně záležitostí dotyčných samotných. Je tady spousta těch, kdo si stěžují na to, že si málo vydělávají. A je někdy zřejmé, že tomu tak je. Ale s tím nemá ekonomika tohoto státu moc společného. Když lidé přijali svoji práci, mají akceptovat i to, za co ji odvádějí. A jestli jim to nevyhovuje?

Pak by měli nevýhodné nabídky práce ignorovat. Což by donutilo zaměstnavatele mzdy zvýšit. Případně pracovní místa zrušit, když by nemohli lidi adekvátně zaplatit. A když někdo práci vezme, ač se v ní neuživí, je to jeho volba. A nemůže očekávat, že mu to stát dorovná. Nebo by to neměl očekávat. Ale jsme bohužel svědky spíše opačných názorů, kdy lidé předpokládají, že jim bude stát přidávat ze společné kasy, ač mu do toho nic není.A pro politiky je výhodné přispívat nespokojeným křiklounům. Protože to znamená lepší volební preference. A tím šanci na místa tam nahoře, kde se hodně vydělává a kde si politici často zvyšují platy podle svých představ. A že je to všechno na dluh? To nikoho nezajímá. Dokud nebude pozdě.

Rodiče mě nějak podivně vychovali. A když už mě pak vychovávat přestali, začal jsem se vychovávat sám, a to asi rovněž divně. Protože jedna z věcí, která mi byla vštěpována a které jsem se vždy i sám držel, byla, že když chci něco mít, musím si to zasloužit. A když je něco nezvladatelné, musím se s tím prostě smířit. A v rámci toho mě také učili, a nakonec jsem vzal za své, že si mohu dovolit jenom to, na co si vydělám. A když chci víc, musím si víc vydělat nebo se se stávající situací smířit.

Že u nás byla za socialismu dost podělaná ekonomika, s tím jsem se jako ostatní se zatnutými zuby smiřoval. Protože se nedalo nic dělat. Běda tomu, kdo by se ozval! Všechno prý přece bylo v tom nejlepším pořádku, a když ne, museli jsme to akceptovat, protože nebylo úniku. Byla tu totalita, které se nedalo vzepřít.

Ale v polistopadové době už se vzepřít dalo. A jako mnozí jiní lidé jsem se vzepřel. A od chvíle, kdy vznikla, jsem volil ODS. Ať si říká kdokoliv cokoliv, imponovala mi vzhledem k mé výchově slova Václava Klause o tom, že nemáme čekat, že nám snad někdo prachy dá. To bylo přesně to, co jsem vyznával a vyznávám. Že kdo si něco nezaslouží, nemá to mít.

Ale pak se to začalo vyvíjet špatně. I za těch nejlepších časů začali naši politici dělat dluhy, a to i zcela zbytečně, třeba s nelogickým zdůvodněním, že dlužíme ve srovnání s jinými zeměmi málo. A tehdejší zadlužování v řádu několika desítek miliard korun ročně nakonec vystoupalo až na ty stovky miliard, o něž nás připravili poslední populisté.

Jak jen jsem byl rád, když nakonec v posledních parlamentních volbách vyhráli ti, kdo slibovali, že to budou řešit, že už to s tím zadlužováním tak dál nejde. Třeba ta moje ODS, která už ale zjevně není tou stranou z Klausových dob. Ale sliby jsou chyby a politické sliby dvojnásob. A tak ti zřejmě poslední, kdo mohli s našimi státními financemi něco udělat, selhali na celé čáře. Zadlužují nás o další stamiliardy.

Pro mě to znamená jediné. Ztrátu iluzí a nadějí do budoucna. Už tu nevidím nikoho, kdo by chtěl rozumně hospodařit. Vidím jenom rozdávačné populisty, s nimiž špatně dopadneme. A tak už se jenom v duchu omlouvám své dceři za to, co jí moje generace chystá. A doufám, že stihnu umřít dřív, než tato země zkrachuje.